ElektroPrůmysl.cz, červenec 2012

37 ElektroTrh.cz, červenec 2012 Zkušební zařízení (Obr. 2) se ) se skládá z komory, ve které zkušební vzorky absolvovují sedm cyklů při koncentraci oxidu siřičitého 667 x 10-6 (±24 x 10-6). Každý cyklus má dobu trvání 24 h. Skládá se z doby za- hřívání ve vlhkem nasycené atmosféře po dobu 8 h při teplotě 40 ± 3 °C a z klidového stavu po dobu 16 h. Po tomto čase je siřičitá atmosféra odstraněna. Zestárnutí (kondicionování) je potřebné provést nejen u součástí, které se mají používat v nadzemní části, ale samozřejmě i u těch, které budou použity v zemi. Pro součásti, které jsou určeny pro použití v ze- mi, je třeba zohlednit další požadavky. V zemi by nemě- ly být použity žádné svorky ani vodiče z hliníku. Pokud je pro uložení v zemi použita nerezová ocel, pak tedy pouze ta vysoce legovaná jako je NIRO V4A. Použití ne- rezové oceli V2A není dle DIN VDE 0151 [8] povoleno. Naopak zestárnutí (kondicionování) není potřebné pro součásti, které budou používány pouze ve vnitřním prostředí, jako jsou například ekvipotenciální svorkov- nice. Stejně tak odpadá kondicionování pro součásti, které budou zality v betonu a které jsou z tohoto důvo- du většinou vyráběny z nepozinkované (černé) oceli. Jímací soustava/Jímače Jímací soustava (součást vnější ochrany před bles- kem) má za úkol zajistit ochranu před jeho úderem do chráněného zařízení. Je tedy na objektu umístěna tak, aby zamezila přímému úderu do objektu či zaříze- ní. Jímací soustavu dnes tvoří hlavně jímací tyče, které jsou dostupné v různých provedeních. Jejich rozsah za- číná na 1 m délky (např. v betonovém podstavci pro ochranu plochých střech) až po 25 m vysoké provedení teleskopického jímacího stožáru, který se používá např. pro ochranu bioplynové stanice. V ČSN EN 50 164- 2 [2] jsou pro jímací tyče uvedeny minimální průřezy a povo- lené materiály s odpovídajícími elektrickými a mecha- nickými vlastnostmi. U jímacích tyčí je z důvodu jejich velké výšky velmi důležité prokázat statickým výpoč- tem jejich odolnost jak vůči jejich zlomení, tak jejich schopnost vzdorovat větru. Podle těchto výsledků po- tom zvolit potřebné průřezy a materiály. Jako základní zatížení pro jednotlivé typy jímačů je třeba vzít maxi- mální rychlosti větru v každé zóně. Spojovací součásti Spojovací součásti, nejčastěji nazývané svorky, jsou při stavbě hromosvodů použity pro vodiče (svody, jímací vedení, vývody uzemnění) tak, aby vytvořily je- jich vzájemné spojení, nebo byly použity pro jejich na- pojení na konstrukce. Typ svorky a její materiál vytvá- řejí mnoho možných kombinací. Rozhodující je způsob vedení vodiče a možné kombinace materiálů. Pod způ- sobem vedení definujeme, zda vodiče budou tvořit křížový nebo paralelní spoj. Při zatížení průchodem bleskového proudu vznikají elektrodynamické a tepel- né síly, které působí na svorku a musí být zohledněny. Tyto síly jsou silně závislé na druhu vedení vodičů a svorkového spojení. Tabulka 1 ukazuje materiály, které mohou být mezi sebou kombinovány bez toho, aniž by na jejich kontaktu docházelo ke korozi. Vzájemná kombinace různých materiálů mezi se- bou a z toho vyplývající rozdílná mechanická odol- nost a termické vlastnosti mají při zatížení bleskovým proudem rozdílné účinky na spojovací součásti. To se ukazuje obzvlášť zřetelně na spojovacích sou- částech z nerezu, kde díky její nízké specifické vodivos- ti dochází k jejich vysokému ohřevu. Proto musí všech- ny svorky absolvovat v laboratoři zkoušku bleskovým proudem, jak je popsáno v ČSN EN 50164-1[1]. Pro zjištění kritických případů, je třeba ověřit kro- mě různých vedení vodičů také výrobcem určené možné kombinace různých materiálů. Ocel pozink. Hliník Měď NEREZ Titan Cín Ocel pozink ano ano ne ano ano ano Hliník ano ano ne ano ano ano Měď ne ne ano ano ne ano NEREZ ano ano ano ano ano ano Titan ano ano ne ano ano ano Cín ano ano ano ano ano ano Tab. 1 Vzájemná kombinovatelnost mezi materiály použitými pro jímací soustavu, svody a spojení s kons- trukčními prvky Obr. 3 Součásti v novém stavu a po umělém zestárnutí BLESKOSVODY A UZEMNĚNÍ